Možná se mýlím, ale mám pocit, že nejlíp se cítíš v takové roli, ve které nahazuješ repliky nějaké velké herečce.
GÉRARD DEPARDIEU: To je zvláštní, co říkáš. Je pravda, že herečky jsou většinou lepší než já. Mám rád zrcadlo, které ti na place nabízí herečka. Obecně řečeno, cítím se lépe s ženami než s muži. To platí i pro můj soukromý život. Se svými dcerami Julií a Roxanou jsem měl vždycky mnohem jednodušší vztahy než s Guillaumem. Budu ti možná připadat směšný, ale myslím si, že já sám mám v sobě něco ženského. Špatně chápu mužské problémy. Paradoxně si myslím, že muži, a zejména herci, mají s koketováním a sváděním mnohem víc problémů, než ženy. U spisovatelů je to podobné. Když jsem viděl Apostrofy Bernarda Pivota nebo Campus Guillauma Duranda, byl jsem vždycky překvapený, jak spisovatelé cítí potřebu svádět za každou cenu. Ženy tuhle logiku nemají. A herci jsou ještě horší. Jsou naprosto nestydatí. Skutečnými chlapy při natáčení jsou ženy. Při hraní nebo režírování jsou mnohem spolehlivější než muži.
LN: Marlene Jobertová, Ornella Mutiová, Catherine Deneuveová, Isabelle Adjaniová, Nathalie Bayeová, Isabelle Huppertová, Glenn Closeová, Andie MacDowellová, Fanny Ardantová, Sophie Marceauová, Sigourney Weaverová, Carole Bouquetová... Natáčel jsi s nejkrásnějšími herečkami francouzského a světového filmu. A to ještě můj seznam není úplný.
GD: Ano, měl jsem velké štěstí.
LN: Ale přitom jsi řekl: "K herečkám mám mnohem blíž, když mám na sobě večerní oblek, než když jsem s nimi v posteli. Když člověk hraje, jsme si navzájem tak blízko, jako kdybychom spolu v té posteli byli. Pak už nemusíme ztrácet čas milováním." Je to pravda, nebo lež?
GD: Ano, je to pravda (smích). Tedy aspoň ve filmu je to pravda. Anebo musíš být Rocco Siffredi (známý italský pornoherec - pozn. překl.). Vím, že se někteří herci chlubí svými milostnými eskapádami při natáčení. To není můj případ. Když jsme točili Zelenou kartu (1990), režisér Peter Weir se bál, že na Andie MacDowellovou skočím při první příležitosti. Okamžitě jsem ho ujistil, že to neudělám. Ve filmu musí divák cítit, jak mezi námi pomaličku narůstá touha. Nemůžeš předstírat touhu, když jsi se svou partnerkou už předtím spal. Na plátně je okamžitě poznat, jestli jsou herec a herečka v civilu milenci. Vycítíš to z jejich pohledů, z toho, jak důvěrně se k sobě chovají. Něco se změnilo a mění se pořád! Napětí povolilo. Člověk by se musel jmenovat Gena Rowlandsová a John Cassavetes, aby dokázal přejít z normálního života na plátno a tam taky zahrát zamilovaný pár.
LN: Říkáš, že herec musí být ve stavu permanentního svádění. To mluvíš o děvkařích, ne?
GD: Ale vůbec ne! Muž musí především vyprávět příběh. Herečky dobývá na plátně. To ovšem neznamená, že s nimi mezi jednotlivými scénami spí! To je legenda! Podívej se na Marcella Mastroianniho. Jaký to mohl být děvkař! Ale ne, v životě měl jen několik málo žen. Já kdybych byl děvkař, tak by se to už o mně dávno vědělo.
LN: A přesto jsi řekl: "Ženám nezáleží na mužově kráse, ale je pro ně důležitá krása žen, které ten muž měl před nimi."
GD: To jsem řekl, když jsem si přečetl jednu novelu Milana Kundery. Ženy přitahují herci a děvkaři. To ovšem neznamená, že všichni herci jsou děvkaři.
LN: Ale Sharon Stoneová nedávno prohlásila: "Moc ráda bych se nechala Gérardem Depardieuem odvléct na deset minut někam do postranní uličky. Miluju na něm jeho venkovanství."
GD: Každý má svoje fantazie. Potkal jsem Sharon Stoneovou, Umu Thurmanovou, Julii Robertsovou a většinu velkých hollywoodských hvězd. Ale já nejsem tak snadno k mání (smích). S Andie MacDowellovou to bylo neuvěřitelné. Jakmile jsem na ni promluvil, zčervenala jako pivoňka. Režisér Peter Weir ji hlídal jako oko v hlavě. Říkal jsem mu: "Neboj se, dělám to schválně. Kvůli roli. Ona musí po tom Frantíkovi, po tom žabožroutovi toužit!" Ale vážně si myslím, že se zlé skutky připisují každému podle jeho pověsti. Lidé mají tendenci směšovat naše role s našimi životy. Často si myslí, že postavy, které ztělesňujeme na plátně, přecházejí do normálního života i mimo film. Ale přece si nemyslíš, že jsem spal se všemi herečkami, se kterými jsem kdy natáčel.
LN: Nemyslím si nic. Zato vím, že když se v roce 1986 dostal do kin film Bertranda Bliera Večerní úbor, celá Francie byla přesvědčena, že jsi homosexuál.
GD: To je typické. Hraju nějakou roli a celý svět si myslí, že jsem ta postava. Večerní úbor vyvolal skandál. Ať už oprávněně nebo ne, polemika v médiích nabírala čím dál zuřivější tón. Dobře. Ale nejhorší na tom bylo, že po redakcích se začalo povídat, že se z Depardieua stal teplouš. A tahle pomluva trvala dlouho, to jistě víš.
LN: A trvá dodneška. Ale promiň, že se tě na to zeptám. Jsi homosexuál, nebo ne?
GD: Nejsem. Ale v téhle souvislosti to je přece fuk. Když ve filmu zabiju dítě, znamená to, že v životě zabíjím děti? Pro mě bylo báječné hrát s Michelem (Blankem). On byl opravdu výborný. Nebyla náhoda, že za tuhle roli získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Homosexualita, která je v tom filmu, nemá nic společného se všemi těmi gay kluby, s Jeanem Maraisem nebo s mediálně sledovanými homosexuálními svatbami. O takové homosexualitě se v médiích nikdy nemluví. Myslím, že ten film předběhl svou dobu nejméně o patnáct let. Všichni byli přesvědčeni, že Michel Blanc je můj milenec i v životě. Vím to, slyšel jsem to stejně jako ty. No a co? To je ta otázka! Možná, že ze mě jednou opravdu bude teplouš, co já vím! Každý si přece v sobě nosíme kus mužnosti a kus ženskosti.
LN: Chceš říct, že jsme všichni potenciální bisexuálové?
GD: Ano. Já mám rád muže stejně jako ženy. To ovšem neznamená, že to má sexuální podtext. Ostatně, většina homosexuálů, které znám, má velmi bohatý sexuální život. Ale to není můj případ. Mám mezi homosexuály velmi blízké přátele, kteří vědí, že já homosexuál nejsem. Celý můj život je postavený na tom, že se cítím dobře mezi všemi lidmi. Nemám k homosexualitě sklon, ale můžu přece vyslechnout někoho, kdo se trápí láskou k osobě stejného pohlaví a komu můžu pomoct.
LN: Po Večerním úboru jsi natočil Uprchlíky Francise Vebera, Fakt, že jsi začal natáčet komedie skoro každý rok, změnil tvůj status i tvou image. Stal ses lidovým hercem v širokém smyslu toho slova. Něčím jako je Jean-Paul Belmondo.
GD: Lidovým hercem možná. Ale srovnání s Belmondem trochu kulhá. Belmondo měl obrovský talent, ale vydal se tou nejjednodušší cestou.
LN: Natáčel přece s Godardem.
GD: Ale to už je dávno.
LN: Natočil Případ Stavisky s Alainem Resnaisem.
GD: Natočil Případ Stavisky, protože se snažil vylepšit si obraz, který si o něm všichni udělali. A pak si řekl: "Fajn, natočil jsem Případ Stavisky a teď mě zase nechte dělat, co chci." Belmondo přišel v době, kdy herec seděl na dvou židlích. Musel si vybrat mezi televizí a filmem. Já jsem měl ve své době na výběr mezi Jeanem Gabinem a Michelem Simonem. Ale nesmím zapomenout ani na herce, kteří vynikajícím způsobem hráli vedlejší role, jako byl například Dalio nebo Carette.
LN: Belmondo se podle tebe stal obětí stejného syndromu jako Delon?
GD: Svým způsobem ano. Ale role mstitelů, které Delon vytvářel v gangsterských filmech, mu sedly jako ulité. Belmondo a Delon se stali symboly. Zosobnili Francii sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Dnes jsou herci lehce zaměnitelní a už nejsou takové individuality. O všem rozhodují peníze televizních společností. Dnes rozhodují úředníci, jestli se ten nebo ten film bude vyrábět. Většina nemá o kinematografii ani ponětí a umělcům nerozumí. Jsem jeden z mála herců, který udělal kariéru ve filmu, v televizi i na divadle. Proč? Protože je čím dál těžší odolat finančnímu tlaku filmu a se vztyčenou hlavou čelit multimediálním společnostem.
LN: Pokud se sám nestaneš producentem.
GD: Ale to ti stejně nezajistí uměleckou nezávislost. I když jsi producentem některého filmu, stejně budeš finančně závislý na velkých společnostech. A jestli se jim nějakou šťastnou shodou náhod vymaníš, budeš nakonec stejně hanebně kapitulovat, když budeš chtít zajistit distribuci svého filmu. Není náhodou, že se Alain Delon rozhodl nechat filmu a věnovat se jenom televizi. Ztratil chuť. Já kdybych byl na jeho místě a kdybych byl tak známý v Asii a Japonsku jako je on, už dávno bych kontaktoval mladé japonské filmaře, novou japonskou vlnu a udělal bych novou kariéru tam. Jednou nebo dvakrát jsme se s Alainem potkali, měli jsme dokonce nějaké společné projekty, ale ty bohužel skončily v koši. Ale každopádně si myslím, že pro francouzský film je nesmírná škoda, že ho opustil herec takového typu a takového talentu.
LN: V který okamžik sis začal uvědomovat, že tě lidi považují za hvězdu?
GD: Myslím, že to bylo v době, kdy jsem se chystal natáčet film Dvacáté století s Bernardem Bertoluccim. Když za mnou přijel Bertolucciho asistent, aby se mnou dojednal smlouvu, řekl jsem mu: "Poslyš, je to jednoduché. Vím, že Bernardo na tu roli nechce nikoho jiného než mě, takže chci stejný prachy jako ten Američan." Ten Američan byl Robert De Niro. Ten mi řekl: "Zbláznil ses, Gérarde!" Ale nakonec jsem dostal to, co jsem požadoval.
LN: A od toho okamžiku jsi přešel na druhou stranu zrcadla?
GD: Ano, ale opravdovými hvězdami byli v té době Bob De Niro, Donald Sutherland, Burt Lancaster nebo Sterling Hayden. Podívej... (listuje albem fotografií, které leží vedle na stolku a každou fotografii komentuje). Nikdy jsem neměl manýry hvězdy. Ale přiznávám, že jsem za natáčení vždycky dostával tolik peněz, kolik jsem žádal. Největší radost jsem ovšem měl, když jsem se mohl ulejt z natáčení a zajít si na víno s parmskými venkovany.
LN: Nikdy jsi neměl žádné vrtochy?
GD: Ne. Ale je pravda, že někdy jsem se stal obětí své vlastní nátury. Bylo mi osmadvacet a zdraví jsem měl ze železa. Občas se mi stávalo, že jsem proflámoval celou noc a pil nadmíru...
LN: To přece na tobě muselo být na place druhý den znát.
GD: Budeš se divit, ale nebylo. Nebo spíš ano, jednou. S Yvesem Montandem ve Výběru zbraní Alaina Corneaua (1981). To jsem se opravdu styděl. Montand byl pro mě Pan Někdo. Obdivoval jsem ho v Sautetových filmech. S Corneauem jsme točili v noci, nudil jsem se, a tak jsem pil, abych zabil čas. A tu noc jsme měli natočit slavnou scénu, kdy mně Montand vpálí kulku do břicha. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem odříkal svůj text, a navíc mně nebylo pořádně rozumět, takže se ta scéna musela několikrát opakovat. A tam jsem si v Montandových očích přečetl svůj stud. A řekl jsem si: "Už nikdy! Už nikdy nebudu při práci pít!" S Montandem jsem se znovu potkal v roce 1986, když jsme točili Jeana od Floretty. A dodržel jsem slovo. I když je natáčení obtížné, nepiju. Nebo aspoň se o to snažím. Mezi dvěma filmy, to ano, přiznávám. Ale během natáčení se alkoholu vyhýbám. Vidíš? Tady v Tangeru jsem se štábem Andrého Téchiného už čtrnáct dní, točíme film Časy se mění a já jsem těch čtrnáct dní neměl v puse kapičku alkoholu. Ani jedinou skleničku vína, ani jedno studené pivo, nic.
GÉRARD DEPARDIEU: To je zvláštní, co říkáš. Je pravda, že herečky jsou většinou lepší než já. Mám rád zrcadlo, které ti na place nabízí herečka. Obecně řečeno, cítím se lépe s ženami než s muži. To platí i pro můj soukromý život. Se svými dcerami Julií a Roxanou jsem měl vždycky mnohem jednodušší vztahy než s Guillaumem. Budu ti možná připadat směšný, ale myslím si, že já sám mám v sobě něco ženského. Špatně chápu mužské problémy. Paradoxně si myslím, že muži, a zejména herci, mají s koketováním a sváděním mnohem víc problémů, než ženy. U spisovatelů je to podobné. Když jsem viděl Apostrofy Bernarda Pivota nebo Campus Guillauma Duranda, byl jsem vždycky překvapený, jak spisovatelé cítí potřebu svádět za každou cenu. Ženy tuhle logiku nemají. A herci jsou ještě horší. Jsou naprosto nestydatí. Skutečnými chlapy při natáčení jsou ženy. Při hraní nebo režírování jsou mnohem spolehlivější než muži.
LN: Marlene Jobertová, Ornella Mutiová, Catherine Deneuveová, Isabelle Adjaniová, Nathalie Bayeová, Isabelle Huppertová, Glenn Closeová, Andie MacDowellová, Fanny Ardantová, Sophie Marceauová, Sigourney Weaverová, Carole Bouquetová... Natáčel jsi s nejkrásnějšími herečkami francouzského a světového filmu. A to ještě můj seznam není úplný.
GD: Ano, měl jsem velké štěstí.
LN: Ale přitom jsi řekl: "K herečkám mám mnohem blíž, když mám na sobě večerní oblek, než když jsem s nimi v posteli. Když člověk hraje, jsme si navzájem tak blízko, jako kdybychom spolu v té posteli byli. Pak už nemusíme ztrácet čas milováním." Je to pravda, nebo lež?
GD: Ano, je to pravda (smích). Tedy aspoň ve filmu je to pravda. Anebo musíš být Rocco Siffredi (známý italský pornoherec - pozn. překl.). Vím, že se někteří herci chlubí svými milostnými eskapádami při natáčení. To není můj případ. Když jsme točili Zelenou kartu (1990), režisér Peter Weir se bál, že na Andie MacDowellovou skočím při první příležitosti. Okamžitě jsem ho ujistil, že to neudělám. Ve filmu musí divák cítit, jak mezi námi pomaličku narůstá touha. Nemůžeš předstírat touhu, když jsi se svou partnerkou už předtím spal. Na plátně je okamžitě poznat, jestli jsou herec a herečka v civilu milenci. Vycítíš to z jejich pohledů, z toho, jak důvěrně se k sobě chovají. Něco se změnilo a mění se pořád! Napětí povolilo. Člověk by se musel jmenovat Gena Rowlandsová a John Cassavetes, aby dokázal přejít z normálního života na plátno a tam taky zahrát zamilovaný pár.
LN: Říkáš, že herec musí být ve stavu permanentního svádění. To mluvíš o děvkařích, ne?
GD: Ale vůbec ne! Muž musí především vyprávět příběh. Herečky dobývá na plátně. To ovšem neznamená, že s nimi mezi jednotlivými scénami spí! To je legenda! Podívej se na Marcella Mastroianniho. Jaký to mohl být děvkař! Ale ne, v životě měl jen několik málo žen. Já kdybych byl děvkař, tak by se to už o mně dávno vědělo.
LN: A přesto jsi řekl: "Ženám nezáleží na mužově kráse, ale je pro ně důležitá krása žen, které ten muž měl před nimi."
GD: To jsem řekl, když jsem si přečetl jednu novelu Milana Kundery. Ženy přitahují herci a děvkaři. To ovšem neznamená, že všichni herci jsou děvkaři.
LN: Ale Sharon Stoneová nedávno prohlásila: "Moc ráda bych se nechala Gérardem Depardieuem odvléct na deset minut někam do postranní uličky. Miluju na něm jeho venkovanství."
GD: Každý má svoje fantazie. Potkal jsem Sharon Stoneovou, Umu Thurmanovou, Julii Robertsovou a většinu velkých hollywoodských hvězd. Ale já nejsem tak snadno k mání (smích). S Andie MacDowellovou to bylo neuvěřitelné. Jakmile jsem na ni promluvil, zčervenala jako pivoňka. Režisér Peter Weir ji hlídal jako oko v hlavě. Říkal jsem mu: "Neboj se, dělám to schválně. Kvůli roli. Ona musí po tom Frantíkovi, po tom žabožroutovi toužit!" Ale vážně si myslím, že se zlé skutky připisují každému podle jeho pověsti. Lidé mají tendenci směšovat naše role s našimi životy. Často si myslí, že postavy, které ztělesňujeme na plátně, přecházejí do normálního života i mimo film. Ale přece si nemyslíš, že jsem spal se všemi herečkami, se kterými jsem kdy natáčel.LN: Nemyslím si nic. Zato vím, že když se v roce 1986 dostal do kin film Bertranda Bliera Večerní úbor, celá Francie byla přesvědčena, že jsi homosexuál.
GD: To je typické. Hraju nějakou roli a celý svět si myslí, že jsem ta postava. Večerní úbor vyvolal skandál. Ať už oprávněně nebo ne, polemika v médiích nabírala čím dál zuřivější tón. Dobře. Ale nejhorší na tom bylo, že po redakcích se začalo povídat, že se z Depardieua stal teplouš. A tahle pomluva trvala dlouho, to jistě víš.
LN: A trvá dodneška. Ale promiň, že se tě na to zeptám. Jsi homosexuál, nebo ne?
GD: Nejsem. Ale v téhle souvislosti to je přece fuk. Když ve filmu zabiju dítě, znamená to, že v životě zabíjím děti? Pro mě bylo báječné hrát s Michelem (Blankem). On byl opravdu výborný. Nebyla náhoda, že za tuhle roli získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Homosexualita, která je v tom filmu, nemá nic společného se všemi těmi gay kluby, s Jeanem Maraisem nebo s mediálně sledovanými homosexuálními svatbami. O takové homosexualitě se v médiích nikdy nemluví. Myslím, že ten film předběhl svou dobu nejméně o patnáct let. Všichni byli přesvědčeni, že Michel Blanc je můj milenec i v životě. Vím to, slyšel jsem to stejně jako ty. No a co? To je ta otázka! Možná, že ze mě jednou opravdu bude teplouš, co já vím! Každý si přece v sobě nosíme kus mužnosti a kus ženskosti.
LN: Chceš říct, že jsme všichni potenciální bisexuálové?
GD: Ano. Já mám rád muže stejně jako ženy. To ovšem neznamená, že to má sexuální podtext. Ostatně, většina homosexuálů, které znám, má velmi bohatý sexuální život. Ale to není můj případ. Mám mezi homosexuály velmi blízké přátele, kteří vědí, že já homosexuál nejsem. Celý můj život je postavený na tom, že se cítím dobře mezi všemi lidmi. Nemám k homosexualitě sklon, ale můžu přece vyslechnout někoho, kdo se trápí láskou k osobě stejného pohlaví a komu můžu pomoct.
LN: Po Večerním úboru jsi natočil Uprchlíky Francise Vebera, Fakt, že jsi začal natáčet komedie skoro každý rok, změnil tvůj status i tvou image. Stal ses lidovým hercem v širokém smyslu toho slova. Něčím jako je Jean-Paul Belmondo.
GD: Lidovým hercem možná. Ale srovnání s Belmondem trochu kulhá. Belmondo měl obrovský talent, ale vydal se tou nejjednodušší cestou.
LN: Natáčel přece s Godardem.
GD: Ale to už je dávno.
LN: Natočil Případ Stavisky s Alainem Resnaisem.
GD: Natočil Případ Stavisky, protože se snažil vylepšit si obraz, který si o něm všichni udělali. A pak si řekl: "Fajn, natočil jsem Případ Stavisky a teď mě zase nechte dělat, co chci." Belmondo přišel v době, kdy herec seděl na dvou židlích. Musel si vybrat mezi televizí a filmem. Já jsem měl ve své době na výběr mezi Jeanem Gabinem a Michelem Simonem. Ale nesmím zapomenout ani na herce, kteří vynikajícím způsobem hráli vedlejší role, jako byl například Dalio nebo Carette.
LN: Belmondo se podle tebe stal obětí stejného syndromu jako Delon?
GD: Svým způsobem ano. Ale role mstitelů, které Delon vytvářel v gangsterských filmech, mu sedly jako ulité. Belmondo a Delon se stali symboly. Zosobnili Francii sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Dnes jsou herci lehce zaměnitelní a už nejsou takové individuality. O všem rozhodují peníze televizních společností. Dnes rozhodují úředníci, jestli se ten nebo ten film bude vyrábět. Většina nemá o kinematografii ani ponětí a umělcům nerozumí. Jsem jeden z mála herců, který udělal kariéru ve filmu, v televizi i na divadle. Proč? Protože je čím dál těžší odolat finančnímu tlaku filmu a se vztyčenou hlavou čelit multimediálním společnostem.LN: Pokud se sám nestaneš producentem.
GD: Ale to ti stejně nezajistí uměleckou nezávislost. I když jsi producentem některého filmu, stejně budeš finančně závislý na velkých společnostech. A jestli se jim nějakou šťastnou shodou náhod vymaníš, budeš nakonec stejně hanebně kapitulovat, když budeš chtít zajistit distribuci svého filmu. Není náhodou, že se Alain Delon rozhodl nechat filmu a věnovat se jenom televizi. Ztratil chuť. Já kdybych byl na jeho místě a kdybych byl tak známý v Asii a Japonsku jako je on, už dávno bych kontaktoval mladé japonské filmaře, novou japonskou vlnu a udělal bych novou kariéru tam. Jednou nebo dvakrát jsme se s Alainem potkali, měli jsme dokonce nějaké společné projekty, ale ty bohužel skončily v koši. Ale každopádně si myslím, že pro francouzský film je nesmírná škoda, že ho opustil herec takového typu a takového talentu.
LN: V který okamžik sis začal uvědomovat, že tě lidi považují za hvězdu?
GD: Myslím, že to bylo v době, kdy jsem se chystal natáčet film Dvacáté století s Bernardem Bertoluccim. Když za mnou přijel Bertolucciho asistent, aby se mnou dojednal smlouvu, řekl jsem mu: "Poslyš, je to jednoduché. Vím, že Bernardo na tu roli nechce nikoho jiného než mě, takže chci stejný prachy jako ten Američan." Ten Američan byl Robert De Niro. Ten mi řekl: "Zbláznil ses, Gérarde!" Ale nakonec jsem dostal to, co jsem požadoval.
LN: A od toho okamžiku jsi přešel na druhou stranu zrcadla?
GD: Ano, ale opravdovými hvězdami byli v té době Bob De Niro, Donald Sutherland, Burt Lancaster nebo Sterling Hayden. Podívej... (listuje albem fotografií, které leží vedle na stolku a každou fotografii komentuje). Nikdy jsem neměl manýry hvězdy. Ale přiznávám, že jsem za natáčení vždycky dostával tolik peněz, kolik jsem žádal. Největší radost jsem ovšem měl, když jsem se mohl ulejt z natáčení a zajít si na víno s parmskými venkovany.
LN: Nikdy jsi neměl žádné vrtochy?
GD: Ne. Ale je pravda, že někdy jsem se stal obětí své vlastní nátury. Bylo mi osmadvacet a zdraví jsem měl ze železa. Občas se mi stávalo, že jsem proflámoval celou noc a pil nadmíru...
LN: To přece na tobě muselo být na place druhý den znát.
GD: Budeš se divit, ale nebylo. Nebo spíš ano, jednou. S Yvesem Montandem ve Výběru zbraní Alaina Corneaua (1981). To jsem se opravdu styděl. Montand byl pro mě Pan Někdo. Obdivoval jsem ho v Sautetových filmech. S Corneauem jsme točili v noci, nudil jsem se, a tak jsem pil, abych zabil čas. A tu noc jsme měli natočit slavnou scénu, kdy mně Montand vpálí kulku do břicha. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem odříkal svůj text, a navíc mně nebylo pořádně rozumět, takže se ta scéna musela několikrát opakovat. A tam jsem si v Montandových očích přečetl svůj stud. A řekl jsem si: "Už nikdy! Už nikdy nebudu při práci pít!" S Montandem jsem se znovu potkal v roce 1986, když jsme točili Jeana od Floretty. A dodržel jsem slovo. I když je natáčení obtížné, nepiju. Nebo aspoň se o to snažím. Mezi dvěma filmy, to ano, přiznávám. Ale během natáčení se alkoholu vyhýbám. Vidíš? Tady v Tangeru jsem se štábem Andrého Téchiného už čtrnáct dní, točíme film Časy se mění a já jsem těch čtrnáct dní neměl v puse kapičku alkoholu. Ani jedinou skleničku vína, ani jedno studené pivo, nic.
co to je za picovinu????
(anonim, 2. 12. 2008 20:55)