Někdo podřídí svůj život úspěchu, jiný se snaží, aby se za žádných okolností nenudil. A někomu se podaří obojí.
Od letošního roku je majitelem dvou restaurací, vinic v Anjou, na Sicílii, v Alžíru a Heraultském regionu, vlastní naftové zdroje na Kubě. Ročně vydělá přibližně tři a půl milionu eur. Už od raného dětství si umí vynutit respekt a často budí i strach. Aniž by to kdo tušil, za tou impozantní fyzickou schránkou se skrývá srdce nevinné slečinky. Srdce, které dostalo poslední roky nemálo ran… Četné milostné avantýry, pětinásobný bypass, únik za alkoholem, výlet na rozbouřeném moři.
Zažil tolik probdělých nocí co ruský bojar a vypil tolik lahví bourgueilského jako Jean Carmet. Měl ženy, měl i děti. Jeho syn Guillaume, blonďáček z filmu Všechna rána na světě, prodělal amputaci nohy, vzdálil se svému otci, aby se s ním pak znovu sblížil.
„Myslím, že ty stovky kil, který jsem kdy shodil, a ten pětinásobnej bypass mi dovolej říct, že už jsem svým způsobem dozrál. Prosral jsem dost věcí a docela jistě jich ještě hodně proseru. No a? Co to je krásnej průser? Jen další nový dobrodružství! Život mě zajímá mnohem víc než moje práce. Moje existence mi umožňuje potkávat spoustu zajímavejch lidí.
Tak proč jste akceptoval práci s průměrnými režiséry?
„Já jsem první, kdo přizná, že těch sto pětašedesát filmů, co jsem natočil, maj daleko do uměleckejch děl. Ale každej z nich považuju za dobrou zkušenost. Každej. Pro nikoho není tajemstvím, že jsem nikdy svoje povolání nebral jako práci. Dokonce ani nevím, co znamená slovo herec. Vím jen, že mi to vždycky pomáhalo a pomáhá ještě furt hasit moji věčnou žízeň po akci.“
Odkud ta neuvěřitelná žízeň pochází?
„Moje zkažený dětství. To vysvětluje můj hlad po příjemnejch věcech života. Když jsem jako kluk coural ulicema, doslova němej utrpením, byl jsem ztracenej. Svým způsobem jsem dneska hrdej na tuhle svoji zkušenost. Díky ní se cítím tak skvěle - když pracovně cestuju po celým světě, mám milion věcí na starost…
Zbláznil bych se, kdyby byl můj život naplánovanej do posledního detailu. Já nejedu v žádný kariéře, já jen potřebuju kombinovat filmy lehký a ty druhý, vážnější. Na začátku osmdesátejch let se mi dařilo navazovat ty od Marguerite Duras a ty od Clauda Zidiho. A tehdy to nikoho nešokovalo. Co hledám ve svý práci, je emoce. Ale taky se chci smát.
Hodně smát. Komedie a milostný příběhy mě vždycky táhly víc. Nenávidím násilný filmy. To je důvod, proč budu znova točit s Bertrand Blier a taky Francis Weber. Ale je taková spousta dalších věcí, co bych rád dělal… Hrál jsem krále Oidipa ve Státní opeře, dělal jsem s Fanny Ardant na textech Saint Augustin a příští rok budu účinkovat ve Scale v Miláně v jedný opeře od Berlioze.“
A znovu se cítíte povinen se ospravedlňovat...
„Vůbec ne. I Gabin poznal za svoji kariéru vrcholy i sestupy. A přesto pořád točil. I v sedmdesáti! Michel Simon se taky nechal uvrtat do sraček, ale jeho gigantickej talent je přetavil ve zlato. To je jenom iluze, jestli si myslíte, že můžete tuhle profesi kontrolovat. V životě nemůžete nic kontrolovat, jen ho můžete projet na plnej plyn.“
Máte reputaci protiútočníka, když máte těžkosti, aniž byste si uvědomoval, jaké škody by to mohlo nadělat ve vaší kariéře. Jste jako kamikaze...
„Moje reputace je mi volná. Stejně jako moje image. Nejdůležitější tkví ve způsobu, jakým se cítíte bejt vy tam uvnitř. Proto čtu rád svatého Augustina. Líbí se mi jeho láska k životu, jeho otevřenost a jeho esprit, jeho touha objevovat nepoznaný. Sám sebe vidím jako nevinnýho ignoranta.
Nejsem svůj velkej fanoušek a nenávidím sebezbožňování. Spokojenost se sebou samým. Fuj! Bez party, bez štábu, co bych byl u filmu? Není nic úžasnějšího než sdílet radosti a pocity těch druhejch. Nikdy jsem se necítil bejt v kůži hvězdy. ‚Stojím oběma nohama na zemi a otáčím hlavu k luně,‘ říká Cyrano. Ten citát je na mě jak ušitej.“
Lidmi z branže jste dost nemilosrdně kritizován pro všechny vaše úlety a přestupky a také pro vaši velkou lásku k penězům.
„Ve Francii je okamžitě podezřelý, když nějaká produkce, jako Asterix, nebo televizní seriály dosáhnou velkýho úspěchu. Lidi asi irituje, že mě vidí všude. To můžu chápat, vím, že moje extrémní nasazení je unavuje. Myslím, že všechny ty moje úlety a průšvihy prameněj ze skutečnosti, že nejsem sám se sebou vyrovnanej.
A tak se radši vrhám do dobrodružství s druhejma, ať už je to kdokoli. Potřebuju jít až na hranici. Jedno, jaký to má důsledky. Ale taky nikdy nelituju, že jsem šel až na konec toho limitu, kterýho se jiný bojej. A jestli fakt tak miluju peníze? Na to mám jedinou odpověď: Opravdová vášeň nemá cenu.“
Proč děláte tolik televizních pořadů a seriálů, když jste tak kritický vůči těmto médiím?
„Televize nabízí víc času. Bídníky prostě nemůžete promítnout ve dvou hodinách. Abyste dali všem těm postavám objem a sílu, na to potřebujte minimálně osm hodin. Nebo ještě víc. Navíc mě strašně bere předávat takhle celýmu světu francouzský dědictví a nenechat takovou příležitost cizincům. Proto jsem dělal seriály, jako je Monte Christo a Napoleon. Musím zároveň ale říct, že v televizi riskujeme svým způsobem víc než u filmu.“
Podstoupil jste vážnou operaci srdce, přežil několik motocyklových nehod, vašemu synovi Guillaumovi byla amputována noha. Přitom strach jako by se vás ani nedotkl. Jak mu čelíte?
„Život mě fascinuje a vždycky jsem ho bral, jak přicházel, se vším krásným i se vším blbým. I v těch nejtěžších chvílích, který jsem prožíval, dokázal jsem si zachovat nadhled, vidět události ostře a s odstupem. I když jsem zrovna středem pozornosti, vím zatraceně dobře, co se děje kolem mě. A proto nemám strach.
Taky mám štěstí, že mám tak zázračně pevný zdraví, takže si můžu dovolit znova kouřit, tolik jako předtím. Jistě, mí kamarádi si myslej, že občas to trochu přeháním, ale v tom se pletou, na to moc miluju život. Strašně rád lezu až tam, kam se nikdo jinej neodváží vkročit, do špinavý bídy Kalkaty nebo do nemocnice pro nebezpečný blázny.
Do dnešního dne jsem se setkal dvakrát tváří v tvář smrti. Jednou, ležel jsem hluboko v posteli nemocničního pokoje a náhle jsem pocítil příliv horka, který mě polilo od hlavy až k patě... Byla to hodně příjemná zkušenost, ale věděl jsem, že moje hodina ještě nepřišla. Naproti tomu hodně z mejch přátel už umřeli. Ať už pomalým kornatěním tepen, nebo nečekanou násilnou smrtí.“
Máte strach ze stáří?
„‚S časem, co plyne, všechno odplouvá,‘ zpíval Léo Ferré. Věřte tomu. Všechno se kolem vás pořád nějak zmenšuje, jak stárnete. Tím nechci říct, že jste v izolaci. Je to taková nuda, která vás nakonec úplně pohltí.
Z tý nudy pochází moje žízeň. Touha po akci. Žízeň vyprovokovaná strachem, že zčistajasna nebude už vůbec nic. Když se setkám s lidma, který maj moc a vliv na běh tohodle světa a který maj brilantní myšlenky, přeju si docela skromně ohřát se v jejich společnosti. Proto třeba dělám víno s Bernardem Magrezem. Máme spolu stejnej pohled na věci.
Zrovna tak jako s Gerardem Bourgoinem, na kterýho teď všichni plivou. To je výbornej chlap. Naproti tomu bych nikdy nic nedělal s takovým týpkem, jako je Bernard Tapie, ten na můj vkus moc prahne po moci. Já jsem zamilovanej do života, ten mě zajímá, a moc, to je antiteze života.“
